Při posledním potahu jsem ucítila konec..
Ale nebudeme předbíhat.
Jako každý normální den jsem vstala, vstala jsem s neuvěřitelnou chutí zemřít.
Nevím proč to takhle cítím, ale vím že už mi zbývá jen pár měsíců, možná týdnů a možná jen dnů.
Necítím žádné emoce, jen cítím drogy procházející mým tělem.
Tohle ráno si užívám, otec není doma, takže jsem tu sama. Dneska to na školu teda nevidím, zůstanu doma.
Vyhrabala jsem se z postele a uchopila do ruky telefon. Bylo 7:56, přišla mi připomínka, Sofian má za tři dny koncert. Moc se těším, tenhle klučina mi zachraňuje život a ani o tom neví.
Po tomhle příjemném oznámení jsem se rozhodla se po pár dnech najíst, nějak jsem to nestíhala, bylo toho na mě moc.
Svižně jsem cupitala po schodech dolů do kuchyně, otevřela jsem lednici a tam nic, absolutně nic.
Protočila jsem oči a sedla si ke stolu se sklenkou vody v ruce.
„Tohle se mi snad jenom zdá." zamumlala jsem si pro sebe.
Byla jsem strašně unavená, potřebuju dávku.
Po pár hodinách sedění a přemýšlení nad životem mi začal zvonit telefon, zvedla jsem to.
„No nazdar, můžeš mi říct, kdy už přijdeš do školy?" ozvalo se v telefonu.
„Ahoj, zatím to nemám v plánu" odvětila jsem.
„To jako vážně???" zaznělo rozrušeně v telefonu.
„Anoo jako vážně, hele nemáš ještě alespoň jednu dávku, jsem na suchu" zeptala jsem se.
„Luci neměla jsi před pár dny těch dávek ještě 6?" starostlivě zaznělo v telefonu.
„Niki prosím, jinak to nezvládnu" zaškemrala jsem.
„Po škole přijdu" řekla Niki.
„Děkuju moc" řekla jsem s nadšením a telefon položila.
Vím že to pro mě není dobré, ale potřebuju to, je to moje závislost, heroin.
~Ahoj, chtěla jsem vás jenom upozornit že v tomto příběhu se budou objevovat poněkud nepříjemná témata, neberte si z nich příklad, drogy nejsou řešení. Doufám že i přesto se vám příběh bude líbit. ❤️~
