Čekala jsem než přijde Nikol, bylo to nekonečné. Nevěděla jsem co mám dělat a tak jsem chodila po domě sem a tam, a jen přemýšlela nad tím pocitem, který budu mít, až v rukou uchopím další dávku.
Po tomhle trápení někdo začal zvonit na dům. Rozeběhla jsem se ke dveřím a rychle je otevřela.
Stála tam Niki a objala mě.
„Ahoj Lucinko" usmála se na mě.
„Ahoj, máš to?" úsměv jsem ji vrátila.
„Jo mám, můžu dovnitř" zeptala se.
„Jasný, pojď" pozvala jsem jí dovnitř.
Nikol vstoupila a uviděla ten neuvěřitelný bordel kterým barák překypoval, ale nic neřekla, asi věděla jak na tom jsem, nebo..jsme?
Sedli jsme si na gauč a Niki vytáhla pytlíček s bílým práškem. Oči se mi rozzářily, tak moc jsem se těšila.
„Nevím jestli to je kvalitní, koupila jsem to od random týpka" řekla Niki naléhavě.
„To nevadí, vysyp mi sem trochu" pobídla jsem jí.
Niki vysypala trošku bílého prášku na můj telefon, kartou z drogerie jsem udělala lajnu a šňupla to.
Ten pocit.. to je nepopsatelné.
Zamotala se mi hlava, cítila jsem pískání v uších a cítila jsem jak se mi zrychluje tep v těle.
Miluju to.
Začaly se mi potit ruce a potom celé tělo. Ležela jsem na gauči a pozorovala strop. Nikol si nedala, nevím proč, jen na mě asi dávala pozor.
Už byl večer a já se vzbudila na gauči, Nikol už tam nebyla, nikdo doma nebyl. Snažila jsem se zvednout, ale nešlo to, poslouchala jsem svoje dýchání, proč jsem dýchala tak nahlas?
Najednou jsem uslyšela otevírání dveří, táta přišel, ale já se nemohla hýbat.
Uviděl mě ležet na gauči a vedle mě kartu, hned mu to došlo, tohle totiž není poprvé co mě takhle vidí a ne jen mě.
„Lucie děláš si ze mě prdel" začal na mě křičet.
Já jsem se pomalu vracela do normálního pochodu a tak jsem odvětila něco jako „Huh??".
„Vstávej, hned!" křičel.
„Promiň" zašeptala jsem a začala se pomalu zvedat.
„Víš co jsem říkal minule? Minule to bylo naposledy teď už to nehodlám tolerovat! Jdeš ven z domu." odvětil rázně.
Konec jeho kázání se mi ozval v hlavě ještě tak pětkrát. Nemohla jsem tomu uvěřit. Otec po mně začal házet různé věci co měl vedle ruky, ovladač, umělé květiny, protože živé by nám chcíply a nakonec mi na rameni přistál talíř. Už jsem byla zcela při smyslech a tak jsem vyběhla po schodech nahoru do pokoje, naházela jsem do batohu věci které mi v tu chvíli přišly vhodné, jednou z nich byly i vstupenky na Sofiho, a poté se vrátila zpátky dolů.
Otec stál opřený o kuchyňský ostrůvek, podívala jsem se na něj a on naší konverzaci ukončil slovy
„Už se nikdy nevracej, si stejná jako tvoje matka."
Tohle mě ranilo snad nejvíc a tak jsem vypálila ze dveří a práskla jimi za sebou.
~Ahoj, chtěla jsem vás jenom upozornit že v tomto příběhu se budou objevovat poněkud nepříjemná témata, neberte si z nich příklad, drogy nejsou řešení. Doufám že i přesto se vám příběh bude líbit. ❤️~
